Proměna západního křídla budovy vlakového nádraží Plzeň-Jižní předměstí na Culture Station

Cílem rekonstrukce celého objektu bylo zachovat co nejvíce historický ráz a hmotové uspořádání stávající secesní nádražní budovy a striktně oddělit původní historické prvky objektu od nových použitých technologií. Zastávka Jižní předměstí byla na železniční trati Plzeň–Cheb a Plzeň–Domažlice postavena v letech 1903–1904 a původně se jmenovala Říšské předměstí. Jako první byla zbudována secesní výpravní odjezdová budova v západní části. Pro nedostatečnou kapacitu byla v letech 1919–1921 postavena východně od silničního mostu druhá, příjezdová výpravní budova ve stylu novorenesance.

Oba objekty byly oddělené zmíněným mostem. V roce 1945 byla stanice přejmenována na dnešní Jižní předměstí, během let však postupně obě budovy chátraly.

Odvrácení demolice
Předmětem generální rekonstrukce byla starší západní secesní budova, později nazvaná odjezdová, pocházející z roku 1904. Budovu postavila firma Müller – Kapsa podle návrhu architekta Rudolfa Štecha. Z architektonického hlediska patří Jižní předměstí k nejvzácnějším nádražním budovám v Česku. Jde o ukázku špičkové tuzemské drážní architektury z počátku dvacátého století.
Ačkoliv první polovina 20. století znamenala období největšího rozmachu železnice, přesto západní budova nádraží postupně ztratila význam a nebyla od konce 80. let využívána. Budova byla postupně devastována, ničena a hrozila jí demolice.

Celková rekonstrukce
Od konce 90. let do generální rekonstrukce roku 2015 byl chátrající objekt využíván pro různé kulturní performance zabezpečované sdružením Johan. Občanské sdružení JOHAN v roce 2000 v opuštěné a zdevastované budově připravilo první úspěšný kulturní workshop v rámci Mezinárodního festivalu DIVADLO.
V objektu nádraží se postupně zformoval komunikační prostor označovaný Moving Station, jenž zajišťoval stálý nezávislý kulturní program z oblasti divadla, tance, filmu a výtvarného umění. Objekt se stal scénou pro nezávislé umělecké projekty a uváděl alternativní uměleckou tvorbu. Dobrovolnickou prací členové sdružení zastavili chátrání budovy a zabezpečili ji proti vandalismu.

Toto úsilí vyvrcholilo v roce 2014, kdy sdružení Johan a soudobý vlastník Klotz, a. s., uspěly v Regionálním operačním programu s projektem celkové rekonstrukce a proměny nádraží na moderní multifunkční kulturní centrum (Culture Station). Rekonstrukce budovy proběhla v období od ledna do srpna 2015. Opuštěná chátrající část plzeňského nádraží Jižní předměstí se během tohoto roku proměnila v moderní kulturní a vzdělávací centrum. Dřívější odjezdová nádražní budova nabízí od roku 2015 místo pro festivaly, výstavy, umělecké workshopy, sympozia a stala se zároveň zkušebnou i otevřeným ateliérem pro mladé tvůrce z domova i zahraničí.

Znovuzrození památky
Secesní budova ohrožená demolicí je dnes příkladem kvalitní a funkční rekonstrukce kulturní památky. V budově se nachází moderní variabilní sál s kapacitou 120 diváků, studiová scéna pro 60 diváků, ateliéry a výstavní prostory, stylová nádražní kavárna Moving Cafe s kapacitou 50 osob, vstupní secesní hala v původní podobě, šatny, zkušebny, sklady, sociální zařízení a technické zázemí. Dispoziční návrh je kompromis mezi dochovaným historickým stavem a ideál­ním provozním uspořádáním.
Budova je rozčleněna do tří hlavních částí. Na východní straně je dominantou stávající vstupní secesní hala a žulové schodiště. Střední trakt slouží pro divadelní, koncertní a výstavní účely. Pozornost zasluhuje zejména velký multifunkční sál 20x10x6 m, jehož varia­bilní technologie umožňují funkčně modifikovat vnitřní uspořádání a poskytovat tak mnohostranné využití.
Volná dispozice prostoru ve spojení s variabilními technologiemi, umožňujícími bezpočetné varianty uspořádání, jsou hlavní charakteristikou moderního kulturního prostoru pro 21. století. Jeho použití umožní vytvoření klasického divadelního prostoru i úplné uvolnění dispozice sálu bez hlediště. Pro kukátkové uspořádání je počítáno s jevištěm vybaveným mobilním pódiem. Západní část je využita jako ateliéry a technické a provozní zázemí objektu.

Originální umístění
Umístění budovy bylo na svoji dobu originální. Budova tvořila ostrůvek mezi dvěma rameny kolejí. Přístup byl řešený z nového mostu, který překlenul železniční trať v zářezu terénu. Objekt byl řešen jako dvoupodlažní budova, dispozičně členěná do třech funkčních částí. Horní hlavní podlaží bylo přístupné z mostu a dolní podlaží z nástupiště. Východní část budovy byla nejvyšší a nejhonosnější.
Vstupní secesní odjezdová hala byla obdélníkového půdorysu, zastropená neckovitou klenbou s architektonickou kompozicí interiéru, založenou na přísné osové symetrii s jednou centrální osou a dvěma vedlejšími. Halu prosvětlovala velkoplošná okna s malými tabulkami. Architektura vnějšího pláště vstupní haly a její interiér jsou realizovány v čistém secesním slohu. Na dlažbě a stěnách byla provedena výzdoba s rostlinnými motivy. Přístup do přízemí zajišťovalo pětiramenné žulové schodiště.
Nad celým půdorysem mezipodesty byla původně prosklená stropní konstrukce, provedená ze sklobetonových tvarovek. Mezipodesta byla navíc osvětlena okny pod mostovkou. Schodiště bylo důmyslně osvětleno denním světlem. Střední část budovy byla pohledově nejnižší a byla provedena bez výrazného architektonického členění v novorenesančním stylu. Konstrukčně byla řešena jako dvoutrakt s podélným stěnovým nosným systémem. Nosné zdivo je cihelné tl. 550 mm.
V přízemí byl střední trakt podélně rozdělen přístupovou chodbou pro jednotlivé čekárny a restauraci II. třídy. V zadní západní části byla umístěna restaurace III. třídy a služební byty. K druhému propojení všech podlaží a k zásobování restaurací sloužilo provozní žulové schodiště procházející od suterénu až po půdní prostor.
Stávající vodorovné stropní konstrukce nad chodbami a schodištěm byly cihelné klenuté. Ostatní stropy nad místnostmi byly dřevěné trámové s rozponem do 6 m. Konstrukce zastřešení, původní trámová stojatá stolice s podporou vazného trámu v 1/3 rozpětí v místě středové zdi, byla v 90. let 20. století opravena a původní krytina nahrazena novou keramickou krytinou. Fasády byly značně poškozené. Výplně otvorů byly zcela shnilé a okenní skla rozbitá. Po provedení stavebně historického průzkumu a šetrném demontování cenných historických prvků bylo nutné objekt staticky zajistit a následně bylo možné přistoupit k rekonstrukci.

Začalo se statikou
Požadavek investora na uvolnění dispozice na celou šíři středové části objektu a výši přes dvě podlaží si vyžádal vybourání středových zdí a stávajících stropních konstrukcí. To vyžadovalo kompletní statické zajištění budovy. Při statickém návrhu bylo nutné uvažovat s dynamickými silami od projíždějících nákladních vlaků.
Jako první bylo tedy nutné provést úpravu stávajícího vazného krovu, který byl opřen na středovou zeď. Podstatou bylo provedení úprav tak, aby se z plných vazeb staly příhradové dřevěné vazníky roznášející zatížení do obvodových stěn. V okamžiku vybourání stávajících středových zdí a stropních konstrukcí musely být obvodové stěny zajištěny proti vybočení a vibracím od projíždějících vlaků. Proto se podél stávajících základů obvodových stěn uvnitř objektu provedly nové ŽB pasy. V místě nových betonových sloupů se k obvodovým stěnám, přes všechna podlaží, přikotvily pomocí chemických kotev nové ocelové nosníky, které byly rozepřeny vodorovnými a šikmými vzpěrami. Vzpěry byly v přízemí opřeny do provizorních betonových patek ve středu objektu.

Práce pokračovaly
Po provedení těchto statických úprav se mohlo přistoupit k demontáži stávajících stropních a nepotřebných svislých konstrukcí ve středním a západním traktu budovy. Nové stropní konstrukce byly navrženy bez vnitřních podpor, na rozpětí v celé šíři objektu a na požadované užitné zatížení. Následně byly ocelové nosníky vč. chemických kotev zabetonovány do nově navržených železobetonových sloupů. Chemické kotvy zajišťují stabilitu obvodových stěn po celou dobu životnosti objektu. Stropní konstrukce jsou provedeny jako železobetonové, vylehčené vložkami z pórobetonu, uložené na nové ŽB průvlaky, obvodové stěny.
Veškeré ŽB konstrukce byly realizovány z pohledového betonu a přiznány v interiéru. Do stropních desek byly v požadovaném rastru zabetonovány nosné závěsy pro divadelní techniku. Po provedení stropních konstrukcí se odstranily provizorní vodorovné a šikmé vzpěry. Podlahy v přízemí objektu byly zatepleny a provedeny nové vč. vodotěsných izolací.
Ve velkém sále byla navržena plovoucí dřevěná podlaha dle požadavků divadelníků. Vzhledem ke špatnému stavu stávajících dlažeb a výplní otvorů byly provedeny z větší části jejich repliky. Stávající žulová schodiště a zábradlí byla repasována. Ve vstupní hale se provedla obnova štukatérské výzdoby. Barevné řešení secesní haly bylo zvoleno na základě stavebně historického průzkumu. Velkoplošná okna se rovněž repasovala a z vnitřní strany se okna doplnila o okna nová, splňující normové tepelně izolační vlastnosti.
V objektu byly zajištěny kompletní nové rozvody technické infrastruktury: slaboproudé a silnoproudé rozvody, kanalizace, rozvody vody, nové ústřední vytápění a VZT. Strojovna vzduchotechniky byla netradičně umístěna v půdním prostoru a vyplnila celou střední část objektu. Nová výměníková stanice a elektrorozvodna našly svůj prostor pod schodišťovými rameny hlavního schodiště. Vzhledem ke špatnému technickému stavu objektu a k situačnímu umístění mezi dvěma elektrifikovanými kolejemi a nástupišti, které byly v provozu i po dobu výstavby, bylo provádění stavby velmi náročné a vyžadovalo zvýšená bezpečnostní opatření a dokonalou koordinaci prací.

Hemžící se zastávka
Přístup do objektu po dobu výstavby bylo možné pouze z mostu přes trať, tj. v místě vstupu do 2. NP, což činilo problémy s odvozem suti a zásobováním stavby stavebním materiálem. Přesto v průběhu výstavby, za přispění všech zúčastněných, zde panovala skvělá atmosféra.
Za relativně nízkých rozpočtových nákladů vzniklo kvalitní dílo, které přispělo k rozvoji umění a kulturnímu vyžití města Plzně. Celkové náklady stavby činily zhruba 45 milionů korun. S odstupem více než sta let od své výstavby je objekt nádraží opět živý veřejný prostor, přesněji řečeno proměnil se v „hemžící se zastávku“, jejíž aktivity a úsilí reprezentují nezávislou kulturu a podílí se na kulturní a sociální revitalizaci nejenom města Plzně, ale také jeho širšího regionu.
Alice Netrvalová

Konverze objektů industriální architektury
Město Plzeň má kromě úspěšné konverze Moving Station realizovány další zajímavé a úspěšné konverze objektů industriální architektury. Připomínám areál Techmanie v areálu Škodovky, Starou varnu v plzeňském Prazdroji, plzeňskou kreativní zónu DEPO2015, svým způsobem i ojedinělý design Loosových interiérů. Má však i některé problémy v oblasti konverzí industriální architektury. Při odkazu Plzně na bohatou průmyslovou tradici se většině z nás vybaví areál bývalých Škodových závodů a pivovar Plzeňský Prazdroj. V těchto objektech lze najít skutečné architektonické skvosty. Je možno připomenout i plzeňské hlavní vlakové nádraží, Wilsonovův most, vozovny tramvají v Plzni na Slovanech, Plzeňské teplárenské, městské vodárenské věže v Pražské ulici.
Myslím, že konverzi industriálních staveb se v Plzni dlouhodobě programově věnují a snaží se i o její popularizaci. Připomněl bych například výstavu v prostoru ve Smetanových sadech před Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje, která v závěru roku 2017 přiblížila bohatou průmyslovou tradici západočeské metropole.

Svatopluk Zídek
Kolegium pro technické památky
ČKAIT & ČSSI