Dne 3. března 2014 poškodil rozsáhlý požár historicky cennou roubenou stavbu Libušín na beskydských Pustevnách. Utrpěla hlavně pravá část objektu s umělecky hodnotnou jídelnou. Důkladná obnova stavby, která je od roku 1995 národní kulturní památkou, začala po pečlivé roční přípravě v červenci 2016 a měla by být stavebně dokončena letos v říjnu.
Národní kulturní památka Libušín, horská roubená chata připomínající kostelík v sedle beskydského hřebene, sloužila za turistickou útulnu od svého otevření 6. 8. 1899 až do 3. 3. 2014, kdy objekt vážně poškodil požár. Autorem je architekt Dušan Samo Jurkovič (23. 8. 1868–21. 12. 1947) pracující v ateliéru stavitele Michala Urbánka. Svůj společný zájem o lidové stavitelství prezentovali např. expozicí na Národopisné výstavě r. 1895 v Praze ale i v množství časopiseckých statí. Pro zadavatele, Pohorskou jednotu Radhošť z Frenštátu, budovali už od r. 1897 sousední roubenou chatu Maměnku. Architekt Jurkovič zde vyvinul velice osobitý a nezaměnitelný styl moderny inspirovaný lokální stavební tradicí mající národnostní konotace, a v nadnárodní monarchii i mírný politický apel.
Libušín tvoří vícero budov postupně stavebně srostlých v jeden celek. Nejstarší část označovaná jako krčma, datovaná na stropním trámu rokem 1891, byla posléze adaptována a funkčně i stylově propojena s jídelnou s malbami dle Mikoláše Alše (1852–1913). Posléze byl objekt rozšířen v západním směru přístavbou a na severu o kuchyňské křídlo. V této fázi, k roku 1925, nabyla budova podoby, k níž směřuje i vize současné rekonstrukce. Zásadnějšími opravami objekt prošel na počátku let šedesátých, koncem let devadesátých a naposled v roce 2013.
Dne 1. 7. 2016 proběhlo předání staveniště mezi objednatelem, Valašským muzeem v přírodě, a dodavatelem, brněnskou restaurátorskou hutí Archatt. Pod ocelovou konstrukcí provizorního zastřešení strměl z cárů mlhy ohořelý skelet slavné stavby. Rozsáhlý projekt vypracoval pražský ateliér Masák a Partner. Mimo návrh rekonstrukce vlastní památky z dob spartánské éry turismu obsahuje množství technologií zaručujících v současnosti předpokládaný a požadovaný komfort i bezpečnost objektu. Budova bude vytápěna tepelnými čerpadly. Na protilehlé louce bude zakopán betonový rezervoár na 220 m3 vody pro systém stabilního hašení. Objekt bude mít vlastní trafostanici vysokého napětí, ale v případě výpadku dodávky proudu i dieselový agregát. Do krovu kuchyňského křídla vbudováváme jednotku vzduchotechniky o velikosti lunochodu. Stavba je protkána pavučinou sítí (EPS, EZS, MAR, SHZ, VZT, ZTI…) a všechna tato infrastruktura s nutnými strojovnami, kotelnami a stanicemi s budíky a ventily, musí být samozřejmě implementována tak, aby co nejméně rušila génia místa. Horská bouda bude mít bezbariérový přístup i samostatný systém značení únikových cest v nebezpečí a fluorescentní označení hran.
Rekonstrukce byla zahájena šetrnou demontáží s pasportizací a posouzením stavu každého jednotlivého vyňatého kusu. Kromě poškození požárem se ukázalo, že některé části už nebyly původní ani řemeslně kvalitní. Jiné byly znehodnoceny mykotickým napadením a uvažovaný předpoklad sanace musel být snížen až na úroveň zachování pouhých 12 % dřevěných konstrukcí a prvků a přibližně 83 % prvků zděných z místního prachového pískovce. Výskyt aktivní dřevomorky v několika ohniscích si vyžádal celkové mikrovlnné ošetření prvků i platformy eliminující potencionální návrat zhouby.
Z kamene zděné klenby sklepů, soklové podezdívky a komínová tělesa byly zbaveny novodobých správek a v některých případech rozebrány a znovu složeny do původní podoby. Nové spárování je prováděno s rytou nutou dle nálezů, dodnes zachovalé i na sousedních památkách (Šumná, Maměnka, zvonička). Další vrstvou autenticity jsou truhlářské prvky vyřazené pro špatný stav při dřívějších rekonstrukcích a uchovávané v depozitech investora. Několik z nich se podaří restaurovat a navrátit, ostatní poslouží jako materiálové svědectví o historii budovy a řemeslných postupech.
Velkým tématem obnovy Libušína je oprášení pozapomenuté tradice zpracování dřeva. Vychází z několika dnes opomíjených principů. Dřevo je třeba těžit v zimě, respektive v době vegetačního klidu, kdy je prosto šťáv a míz a tedy odolnější vůči dřevokaznému hmyzu. Snad Fortuna zajistila, že pro kácení stromů byla dokonce zohledněna i fáze měsíčního cyklu, jak ji doporučuje literatura. Horský les roste vlivem chladnějšího klimatu pomaleji, říká se že dřevo je hustší, s těsnějšími letokruhy. Materiál z něj odolává lépe torzním tendencím při vysychání a je obecně pevnější, tužší. Důraz je kladen i na ruční opracování, neboť strojní předvýroba může poškodit vnitřní strukturu matérie. Tesání jednotlivých trámů z odležených, ale „mokrých“ klád je velmi pracný a zdlouhavý proces, zvláště potřebujete-li přesné kopie prvků v pořadí, jak kdysi vyšly z lesa. Ve shodě s dendrologickým určením je na části jídelny používáno dřevo jedlové a na ostatních částech dřevo smrkové, pouze první otáčka roubení ve styku se základy je dubová. Venkovní schodiště budou modřínová a zdobné prvky v oknech z osiky.
Jinou problematikou je sesedání roubené konstrukce vlivem vysychání zasrubeného dřeva. To může trvat až desetiletí a tradovaná míra pohybu konstrukce je až 12 cm na konstrukční patro. Jakkoli tento proces postupem času zpomaluje, klade před nás úkol naučit dilatovat vertikální trasy výše zmíněných sítí i omítaných stěn, některých s freskovou výmalbou. Staré a nové (tradiční s moderním) budeme snoubit i v konstrukci střech, kde pod dvojitě položený jedlový šindel implantujeme odvětrávanou mezeru s pojistnou hydroizolací.
Kolegy stavitele jistě bude zajímat efektivnost tradičního zpracování kulatiny. Ta je nižší než u standardního způsobu výroby. Výtěžnost pily se běžně pohybuje nad 60 %, při tesání trámů se naše efektivita vyhoupla jen mírně nad 40 %. V konkrétních číslech to znamená, že jestliže vlastní objekt bude obsahovat 469 m3 čistého objemu dřeva, je třeba ogarům (rozuměj tesařům, volněji řemeslníkům) poskytnout přes 1000 m3 vhodně porcovaného výběrového dřeva v kládách. Vzhledem k pracnosti a tedy zdlouhavosti ručního opracovávání bylo kácení rozděleno do tří várek: dvakrát na podzim a jednou na jaře. Dřevo těžené speciálně pro tuto akci z okolních lesů z nadmořské výšky nad 800 m n. m sponzorsky poskytly pro obnovu Libušína České lesy (stromy) a Vojenské lesy (kácení a transport).
Významným rysem Jurkovičových staveb je pestrá barevnost pláště budov i interiérů. Restaurátorské průzkumy, laboratorní analýzy a rešerše pramenů za výrazné spolupráce zástupců NPÚ a konzervátora Valašského muzea odhalily na třináct odstínů olejových barev, výrobce s odpovídající recepturu jsme nalezli až ve Švédsku. Rodící se pojednání pláště patrně zaskočí nejednoho pamětníka, neboť v průběhu staletého užívání a obnov došlo k zásadním posunům v odstínech. Nejinak to bude i v interiéru, ale to už trošku předbíháme. Probíhající restaurátorský průzkum freskové výzdoby interieru jídelny naznačuje, že i zde lze očekávat mírné rozčarování oproti vzpomínkám na Libušín před požárem. Při rekonstrukci v 60. letech došlo k zásadní rekonstrukci figurálních výjevů na stěnách. Ty původně provedl malíř Karel Štapfer (1863–1930) dle skic Mikoláše Alše (figury) a návrhů Dušana Jurkoviče (zátiší, ornamenty a nápisy). Do dneška se dochoval transfer jedné postavy v muzeu ve Vsetíně a roztroušeně některé Alšovy kresby.
Kamna, která kdysi v jídelně Libušína stála a hřála, zaznamenaná na jediné historické fotografii, a potvrzená nálezem střepu při zemních pracích, budou rovněž obnovena. Za pomoci ze strany NPÚ byla nalezena paralela tělesa v muzeu kaolinky v Kopřivnici. Kamnáři po odevzdání a schválení výrobní dokumentace včetně propočtů výkonosti a nároků na odtah splodin už na Vysočině vyrábějí kachloví.
Obdobně zdobné lustry pro reprezentativní prostor jídelny dle Jurkovičových náčrtků zpracovávají pasíři z Drahanské vrchoviny. Řetězec procesu schvalovacího řízení je ale teprve čeká. Jiné vysoce artificielní prvky zaměstnávají dílny specializovaných řemeslníků po celé Moravě – kováře z Rajhradu, truhláře z Bílovic, Pavlovic a Sokolnic, kameníka z Troubska, sklenáře z Třebíče a mnoho dalších.
Stavění na horách ve výšce 1018 m n. m., kde je trvale o 5 °C chladněji než v Rožnově a o 10 než v Brně, je náročné. Potýkáme se s větším přísunem srážek; na Pustevnách prší často i vodorovně. Pro deštivé dny je třeba mít připravenou práci v interiéru a zároveň využít hezké dny pro práci venku. Je třeba se předvídavě předzásobit materiálem pro dny, kdy je cesta nesjízdná, a pamatovat si, pod kterou závějí je právě potřebný komponent. Stavební sezóna, kdy je možné využívat mokré procesy počítající s dobou pro vyzrávání (krystalizací) cementových a vápenných směsí, je zde oboustranně okleštěna pohanskými božstvy; turistická sezóna naopak probíhá neustále. Snažíme se přírodu obelstít např. stavěním v hale nad geodeticky přeneseným vytyčením půdorysů, prací na ostatních dílnách.
Shodou okolností nás v průběhu obnovy Libušína potkají jak výročí 150 let narození, tak i 70 let od úmrtí architekta Dušana Samuela Jurkoviče. K jeho odkazu se připravuje výstava, kniha i film o obnově Pusteven.
V době uzávěrky tohoto čísla probíhají práce v interiérech na rozvodech sítí a omítaných površích, montáže překládaných stropů, nenosných příček a kluzných předstěn. Stavba je temperována na 8 až 12 °C pomocí tepelných čerpadel radiátory a kamny na dřevo, napojenými na již revidované vyvložkované komíny. Pracovní nasazení vzhledem k velikosti objektu osciluje kolem 20 řemeslníků denně, souběžně se však pracuje i na dílnách.
Jako restaurátoři a obnovitelé cítíme mírnou trému při vědomí, že velká část finančních prostředků byla vybrána ve veřejné sbírce. Zároveň jsme hrdí, že se na obnově můžeme podílet a ctíme zodpovědnost huti při této mimořádné zakázce. Kvitujeme vstřícný postoj památkářů i odbornou nápomoc investora. Nicméně administrativní zátěž a zdlouhavost schvalovacích procesů dostává i tento projekt do klinče s časovými mezníky vědecké rekonstrukce. Pro mě osobně je zakázka obrovská příležitost k poučení, nadto v překrásném prostředí mezi rysy a tetřevy.
VIKTOR PRUDÍK
foto archiv autora, NPÚ (1,2), ateliér Masák a Partner (10), kamnářství Jindra (16–17), soukromá sbírka (19), Ondřej Mika (20)
Mgr. Viktor Prudík (*1973)
vystudoval dějiny umění na Filozovické fakultě Masarykovy univerzity. Je stavbyvedoucím a pocestným prováděcí firmy Archatt.
Literatura:
1) Jurkovič, D. Pustevně na Radhošti. Brno: 1900.
2) Žákavec, F. Dílo Dušana Jurkoviče. Praha: 1929.
3) Svoboda, E. Mikoláš Aleš na Moravě a Slovensku. Brno: 1929.
4) Bořutová-Debnárová, D. Dušan Samo Jurkovič – osobnosť a dielo. Bratislava: 1993.
5) Šourek, D. Monumentální Aleš. Praha: 1947.
6) Thoma, Erwin. Viděl jsem tě růst. Paprsky, 2017
7) Wohlleben, Peter. Tajný život stromů. Václav Kazda, 2016.
8) Šrubař, Jan. Dějiny jednoty pohorské, 150 let. Frenštát p. R.
