Dům pro čtyřčlennou rodinu stojí v bývalé zahrádkářské kolonii. Je to oáza zeleně na průmyslové periferii Prahy, zároveň však blízko stanice metra. Klienti si původně přáli stavbu z betonu, architekti Martin Rusina a Martin Frei se zároveň snažili navázat na kontext prostředí. Vytvořili zdánlivě drobný a členitý dům s modřínovou fasádou ošetřenou dřevním dehtem.
Projekt se musel vypořádat s podmínkami vydaného územního rozhodnutí na jiný dům – nepravidelný pravoúhlý půdorys, a šikmé střechy tedy už byly předepsány. Hmotové řešení stavby však vychází nejen z daného tvaru, ale i ze snahy zachovat drobnější měřítko místa. Aby bylo dosaženo většího soukromí, ustupuje hmota domu v místě oken obytných místností. Obývací pokoj se do zahrady otevírá velkými posuvnými okny. Přesahující horní podlaží zde vytváří krytou verandu.
| Základní údaje o stavbě |
|
Autoři: Martin Rusina, Martin Frei; spolupráce Markéta Poláčková, Jan Žalský |
Autoři několikrát řešili venkovní plášť stavby, aby zachovali charakter blízký zahrádkářské kolonii, která pomalu mizí pod náporem těžkých zděných domů. Nakonec se rozhodli pro prkna napuštěná přírodním dřevěným dehtem s grafitovým pigmentem, protože v této kombinaci působila hmota domu nejmenší. V souvislosti s tím se zabývali také střešní krytinou. Z podobných důvodů dospěli k asfaltové lepence, která byla současně i vhodnou ekonomickou variantou.
Rébus hmotového řešení
Klienti bydleli ve vile z 30. let minulého století, kterou neměli moc rádi, mimo jiné měla málo prosvětlené interiéry. Nějakou dobu přemýšleli, zda ji rekonstruo-vat nebo se rozhodnout pro novostavbu na jiném místě. Nakonec našli pozemek nedaleko stanice metra Zličín.
„Zahrádkářské kolonie jsou tak trochu zvláštní místa, uzavřená do sebe. Ale v tomto případě je to docela klidné a pěkné prostředí, s drobným měřítkem, jehož specifické kouzlo časem zmizí. Vybraný pozemek je také malý, roste na něm ale pěkný velký ořech. Protože tam už bylo vydané územní rozhodnutí na projekt jiného rodinného domu, měli jsme přesně předepsaný pravoúhlý půdorys se stanovou střechou. Návrh jsme vytvořili tak, aby hmota domu vycházela z jeho přirozeného provozu. Zároveň jsme chtěli, aby stavba nepůsobila příliš hřmotně a zachovala si i něco z charakteru zahrádkářské kolonie. Proto jsme zvolili odskoky a odstupňované střechy s velmi nízkou výškou římsy. Zahradu jsme se snažili dostat co nejvíce k interiéru – na severní straně u vstupu jsme zachovali rozložitý ořešák, na jižní straně dům v přízemí naopak odstupuje, aby se obytný prostor do zahrady co nejvíce otevřel. Vznikla tak krytá a intimní veranda, která se může používat nejen v létě, kdy je na ní příjemný stín, ale i v ostatních obdobích roku. Toto řešení trochu připomíná japonské domy, kde interiéry přecházejí do zahrady další prostorovou vrstvou,“ uvádí Martin Rusina.
Promyšlené interiéry
Dům je v podstatě utilitární a jednoduchý. Hlavní obytný prostor v přízemí je příjemně vysoký (jeho výška dosahuje až 4,20 m). Strop z pohledového betonu doplňují šikminy otevřeného krovu s podhledem ze smrkových prken. Také pokoje a koupelna v patře profitují z otevřeného prostoru pod střechou. Další ložnici je možné v budoucnu umístit v přízemí u severní fasády.
|
Výroba dřevního dehtu – kolomazi |
| Dřevěné uhlí se pálilo v milířích, důležitá byla výhřevnost dřeva – bylo výhodnější pálit je ze dřeva listnáčů a starších jehličnanů, kácených v době, kdy nejsou napuštěny mízou. Kromě výroby dřevěného uhlí byla činností uhlířů výroba smůly a kolomazi. Vedle uhlířů se ve středověku na tyto práce specializovali kolomazníci nebo smolaři, kteří vyráběli dřevěné nádobí vylévané smolou. Jejich služeb využívali bednáři a bečváři. Kolomazníci dodávali dřevěný dehet do koželužen k impregnaci kůží, po smíchání s lojem kolomaz sloužila jako mazivo kluzných ložisek kol vozů a povozů. Dřevní dehet používali na ochranu svých lodí také Vikingové, tradice pálení dřevního dehtu je však v Norsku stále živá. Staré dřevěné kostely nazývané Stav-kirke je povoleno natírat pouze tradičně vypáleným dehtem, který je nejkvalitnější. Průmyslově se dřevní dehet také vyrábí, je lacinější a používá se na nátěry nových i starších lidských obydlí. Stavby chráněné tímto nátěrem mají nezaměnitelnou barvu, od tmavě hnědé (stinné, severní stěny) až po zlatavou (stěny obrácené k jihu). Barvu dřevního dehtu můžeme volit mírou jeho zředění. Používá se k tomu například lněný olej a terpentýn. |
„Klienti si přáli světlý dům, proto jsme hodně pracovali s denním světlem. Snažili jsme se, aby byl také uživatelsky příjemný. Místnosti jsou uspořádány tak, aby i koupelny a chodby měly vlastní okno nebo světlík. Stavba také nebyla nijak nákladná: stěny jsou zděné, strop nad přízemím a částečně i stěny patra jsou ze železobetonu, krovy zůstaly klasické dřevěné. Přestože má dům dřevěnou fasádu, uvnitř je díky solidní konstrukci i v létě příjemné klima a není potřeba chlazení. Komfort zajišťuje i podlahové topení pod podlahou z broušeného betonu v celém přízemí.
V interiérech jsou použity pohledový beton, dřevo a klasické omítky. Zásadní roli hraje velké posuvné dřevěné okno do zahrady o délce skoro deseti metrů. Obývací pokoj díky němu působí komfortně a velkoryse, velmi příjemné jsou tu i šikmé stropy,“ říká architekt Rusina a dodává: „Fasáda je z modřínových prken, a aby déle vydržela, je napuštěná dřevěným dehtem. Je to vlastně středověká technologie, používala se například v Norsku u dřevěných kostelů. Dřevěný dehet je, na rozdíl od škodlivého uhelného dehtu, plně přírodní materiál. Má aroma, které trochu připomíná uzené. Jako konzervační prostředek je dobrý, ale je třeba stavbu čas od času znovu natřít. Aby bylo dřevo tmavší, přimíchali jsme do dehtu pigment z grafitu. Když na dům svítí slunce, postupně mění barvu – nejdříve měl odstín lesního medu, teď na některých místech připomíná spíš luční med.“
vis
foto Tomáš Rasl
