Architekt Jan Mach: Dřevo je materiál budoucnosti

Rozhovor Petra Volfa s architektem Janem Machem (Mjölk) o dřevě a jeho stavebních možnostech, které však brzdí zkostnatělé normy.

Jak jste si osvojil vztah ke dřevu jako důležitému stavebnímu materiálu?

Pro mě byl formativní Martin Rajniš. Přišel jsem k němu na vrcholu jeho dřevěného šílenství, kdy opravdu hrubě experimentoval, a jako mladého studenta mě nadchnul přednáškou v Liberci, kterou měl o své stodole v Maxově, a také jak vyprávěl o tom, že odešel z velkého byznysu, dal si chvilku pauzu, protože potřeboval najít sám sebe, a začal pracovat se dřevem. To mi přišlo zajímavé, a tak jsem mu zavolal, že k němu chci jít dělat, s čímž souhlasil, a zůstal jsem u něj tři roky během školy. Velmi rychle jsem si vydobyl pozici, bavilo mě to, a tak jsem tam začal přivádět další studenty, se kterými jsme stavěli věž Scholzberg, čímž vznikly základy pozdějšího Mjölku.

Dřevo jsme začali v naší architektuře uplatňovat díky Martinovi. Samozřejmě, s odhledem na tehdejší dobu byly některé jeho experimenty provedeny nedokonale, ale kdyby je neudělal, tak bychom se z toho nikdo z nás nikdy nemohl poučit, protože kdo nic nedělá, ten nic nepokazí. V tom to byla zásadní zkušenost, především nám dodával odvahu a také umožňoval samostatnou práci. Dělal jsem kupříkladu na prováděcím projektu na stavbu Nové poštovny na Sněžce. Martin jen řekl: „Tak si to nakresli, mladej.“ On nakreslil výkresy v měřítku 1 : 20, já jsem si jimi vytapetoval pokoj, takže jsem měl třeba dvacet detailů, které jsem následně vkládal do počítače, aby vznikla dokumentace pro dílenské zpracování. To byla neuvěřitelně důležitá škola. A ještě jsem to měl okořeněné tím, že jsem přitom studoval a pak ještě jezdil na kontrolní dny na Sněžku. Ten barák jsem znal do posledního šroubu, a s bratry Klimešovými z Veselého výletu, kteří poštovnu stavěli, jsem trávil desítky hodin při samotné konstrukci. To, co jsem předtím navrhoval v počítači, jsem pak mohl vlastnoručně realizovat.

To musela být naprosto zásadní zkušenost, kterou jen tak něco nepřekoná! Stavěl jste na nejvyšším bodě v České republice moderní dům, který se vyznačuje extrémními povětrnostními podmínkami, a navíc ještě ze dřeva, které na začátku jednadvacátého století jako materiál nebudilo velkou důvěru.

Martin Rajniš Novou poštovnou hodně posunul dřevostavby dopředu, ukázal se jako správný vizionář, který sleduje svůj cíl a nenechá se ničím odradit, protože věří tomu, čeho chce dosáhnout. Ale když jsme zakládali vlastní ateliér, tak jsme si uvědomili, že musíme jít svojí vlastní cestou, a spíš jsme se snažili zapomenout, co jsme se od něj naučili, protože to bylo hodně silné. Vlastně jsme to ze sebe skoro vyháněli, říkali jsme si, že přece nebudeme dělat něco jako Rajniš, protože on má silnou „nakažlivost“. Spousta lidí, která prošla jeho školou, kreslí dřevěné domy, které vypadají jako od Martina, ale zase ne úplně, protože on to dost umí a oni na to ještě nemají. A to jsme nechtěli. Takže jsme přestali podobné projekty dělat, i když naše první rozhledna v Heřmanicích, připomínající dřevěné pánské přirození, byla ještě Martinem hodně ovlivněná.

Přesto je na ní vidět, že jste už na její konstrukci zvolili „pevnější“ konstrukční systém.

Podle mě jsme k tomu dřevu šli jakoby z druhé strany. Nebáli jsme se dělat trochu riskantní prvky, jako třeba ohýbané profily, z čehož mají všichni statici vesměs hrůzu. Se dřevem totiž počítají v rovném stavu, a když se najednou ohne, má úplně jiné vlastnosti, které musí zohlednit. Zjistili jsme, že to jde, a našli jsme i lidi, kteří s námi dokázali po technologické stránce spolupracovat. Od Martina Rajniše jsme se naučili nebát se zkoušet a jít do neznáma. Přijde mi, že se v Česku staví hrozně na jistotu a všechno je strašně předimenzované, kdežto nás baví pravý opak, hledáme extrémnější polohy v použití dřeva. Heřmanická rozhledna byla postavená z modřínových prken a nebyla ani drahá, stála tři miliony korun, z nichž většinu obec získala z dotací. I když nechceme být považováni za „vyhlídkáře“, dělat rozhledny nás baví, nedávno jsme byli osloveni, abychom navrhli novou na šumavském Boubínu, protože původní, která byla zkonstruována z dřevěných kuláčů, už dosloužila. To je krásný úkol i výzva, na kterou se těšíme.

Poslední dobou jsou rozhledny obecně kritizovány, že jsou zbytečným luxusem a že peníze, které jsou na ně vynakládány, by se daly použít jinak. Setkali jste se také s podobnými názory?

Bohužel ano. Podle mě je to škoda, že získaly až skoro hanlivou konotaci. Je totiž zajímavé sledovat, co rozhledny udělaly s řadou obcí, jak se díky nim předtím relativně málo přitažlivá místa můžou proměnit a díky kvalitní architektuře, která navíc umožní výhled za humna, naberou čerstvý vítr a novou energii. Vysloveně to změní jejich potenciál, protože do nich přivede návštěvníky, kteří by je jinak ani nezaznamenali. Takhle se dosud nenápadné, často zapomenuté obce dostanou na mapu turistických cílů. Na rozhlednách je ale především něco, co nám chybí, dodávají nám nadhled, jehož se obecně příliš nedostává.

Byli jste jedni z prvních českých architektonických kanceláří, kteří začali při stavbách rodinných domů používat opálená prkna jako výrazný fasádní prvek. Jste jejich průkopníky. Do jaké míry jsou praktická?
Je to původně stará japonská technologie, která bez jakékoliv chemie dokáže zvýšit životnost dřeva. Navíc je to jednoduché, opálení si dokonce někteří naši klienti dělají sami letlampou. Důležité je vytvořit několikamilimetrovou uhlíkovou vrstvu, aby zůstala neporušená i poté, co se po deštích a větrech částečně vydrolí. Na kámen ztvrdlé dřevo pak ani nešpiní, když se o ně otřeš, a je odolné nejen vůči povětrnostním podmínkám a degradaci vodou, ale je chráněné i proti hmyzu. Tradiční způsob opalování je takový, že se prkna sváží do trojúhelníku, nacpe se pod ně koudel, která se zapálí a následně sežehne všechna vystupující vlákna. Vše se nechá hořet předepsaný čas a pak stačí jen rozpojit drát, kterým jsou prkna svázána, a impregnace je hotová.

Je zajímavé, jak se tento princip během vlastně krátké doby uchytil, i když se u nás spíše využívaly impregnace pomocí různých nátěrů. Čím si to vysvětlujete?
Je to účinné a levné a navíc to dobře vypadá. Nemyslím si, že jde jenom o módní výstřelek. Když jsme hledali nějakou paralelu v Čechách ve smyslu práce se dřevem a ohněm, tak jsme na nic takového, jako se dělalo běžně v Japonsku, nenarazili, ale uvědomili jsem si zajímavou věc. Když vyhořela chalupa, samotné trámy většinou neshořely, ale byly jen ohořelé a jako takové byly následně použity znovu na krov, protože byly perfektně odolné. V podstatě se uplatnil dnes tolik vzývaný a velmi potřebný princip recyklace.

Proč se v Česku dřevo více neuplatňuje ve větších stavebních strukturách a zůstává jen v polohách rodinných domů? Co tomu brání?
Nesmyslné požární normy, které neumožní postavit dům ze dřeva vyšší než tři poschodí, a už vůbec školky nebo školy. Dřevěná konstrukce je přitom v případě požáru odolnější než ocelová, protože bude sice čtvrt hodiny hořet, ale staticky zůstane, na rozdíl od oceli, která se zkroutí. Jenže se vyžaduje pětačtyřicetiminutová lhůta, během níž nesmí konstrukce prohořet do stavu, v němž začne kolabovat. Dává to smysl u třicetipatrové administrativní budovy, kde se musí počítat s delším časem, během něhož musí dojít k evakuaci velkého počtu lidí, ale u bytovky, třeba čtyř nebo pětipodlažní, to už smysl nedává. Je to nepochopitelné. Jedná se o diskriminaci dřeva coby rovnocenného materiálu, jaká nemá obdoby, protože všude kolem, v Rakousku, Německu, v severských zemích, se dají ze dřeva stavět velké budovy, protože to mají už roky zakotvené v legislativě.

Jak se to dá změnit, aby i v Česku bylo možné stavět ambicióznější dřevěnou architekturu?
Musí se vyvolat tlak na změnu, protože dřevo hoří stejně rychle jak u nás, tak ve zmíněných zemích, a jsem přesvědčen, že to přinese ovoce. Bude to však ještě nějakou dobu trvat. Pro mě je v této souvislosti spíš velké téma, jestli dřevěná architektura patří do měst. Hodně se mi líbí kupříkladu švédské radnice a další veřejné budovy v centrech nejrůznějších měst, které jsou postaveny ze dřeva, ale musel jsem si zvyknout na to, že i takovéto solidní instituce nemusí být jen z kamene, cihel nebo betonu. Dřevo má totiž punc jakési dočasnosti, ale to je jenom předsudek, protože dřevěné domy vydrží nejméně tolik jako betonové baráky. Především ale přinášejí pocit živého materiálu, s nímž se člověk bez problémů sžije. Dokonce bych se vůbec nebál toho postavit v Praze někde mezi kamennými budovami dům, který svou formou otevřeně přizná, že je dřevostavba a reprezentuje nový přístup myšlení o tom, jak se má stavět v jednadvacátém století.

Musíme brát dřevo vážněji, než tomu bylo doposud, přece jenom se jedná o obnovitelný materiál, jenž se snadno recykluje, a ještě v sobě drží celou dobu CO₂, se kterým bojujeme, a takto jej zachytíme do samotné podstaty stavby. To je přece skvělý koloběh, jemuž se jenom těžko něco vyrovná.

Právě se podle vašeho projektu staví sídlo firmy Kloboucká lesní ve východomoravském městě Brumově-Bylnici, na němž je dominantně využito dřevo. Jak došlo ke spolupráci, která vyústila v pozoruhodný nadčasový objekt?

Na začátku byli fotografové Martin Tůma a Jakub Skokan z Boys Play Nice, kteří se specializují na fotografování architektury a dělají to skvěle. Dokumentovali hodně našich staveb, ale i akcí, kterých jsme se účastnili. Dozvěděli jsme se, že fotografují práci těžařů dřeva z Kloboucké lesní, a z toho, jak nejenom kácí stromy, ale současně znovu obnovují les, zakládají školy a jak pečují o přírodu obecně, jsme si uvědomili, jak úžasnou práci tam dělají. Je to obrovská firma, která zaměstnává hodně lidí, a mají zajímavý typ myšlení. Jsou to správní Valaši a hospodáři, kteří nežijí jen přítomností a blízkou budoucností, ale pracují a podnikají s ohledem na desítky, spíše stovky let, což je velký rozdíl od přemýšlení lidí ze samosprávy obcí a měst uvažujících většinou v rozmezí jednoho, v lepším případě dvou volebních období.

Když jsme zjistili, že si chtějí vybudovat nové sídlo společnosti, nabídli jsme jim svoje služby. Už měli hotový návrh od jednoho zlínského architekta a nabídli nám, že do něj můžeme vymyslet interiér. To se nám ale zdálo málo, plánovaný dům nám přišel jako konvenční dřevostavba, jež nevyjadřovala ducha společnosti: mohla by být pro kohokoliv. Řekli jsme, že navrhneme dům, který by filozofii Kloboucké lesní charakterizoval už na první pohled. Dostali jsme příležitost. První varianta nebyla přijata, ale mohli jsme pokračovat. Druhá studie a následný model už přijaty byly, dá se říci, že s nadšením, a pak už to šlo ráz na ráz a velmi rychle se začalo se stavbou.

Měli jste od firmy, která se zabývá zpracováním dřeva, zadány konstrukční prvky tak, aby odpovídaly jejímu výrobnímu programu?

Zpočátku nic takového ve hře nebylo. Ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, že Kloboucká lesní použije náš návrh, jsme se však dozvěděli, že společnost dává do provozu linku, která dokáže lepit až 13,5 metru dlouhé BSH nosníky. Řekli jsem si, že je to skvělá příležitost a použijeme je v maximální možné délce jako hlavní stavební materiál. Bylo to výhodné z mnoha ohledů. Samotná fabrika se nachází asi jen padesát metrů od administrativy, čímž odpadá jakákoliv časová ztráta v souvislosti s transportem. Současně veškeré dřevo pochází z okolních smrkových lesů. Je to naprosto čistý ekologický přístup, který může být příkladem toho, co si představujeme pod pojmem „trvale udržitelný rozvoj“. Investoři chtěli dosáhnout co nejvyšší kvality, aby dům demonstroval možnosti stavění ze dřeva. Pro nás to byla ideální situace a radostná práce.

Dům má dřevěnou konstrukci, betonové jádro a je výrazně opatřen skleněnými plochami. Jak je zajištěno, aby se nepřehříval?

Snažili jsme se vytvořit chytrý barák, který je technologicky na výši a zároveň využívá principů přirozeného stavění. Orientovali jsme jej tak, aby bral maximum denního světla ze severu, a z jižní strany byl zase pokud možno co nejvíce odstíněný. Primární zdroj elektřiny pochází ze solárních panelů, které jsou připevněny na střeše, ale využíváme také tepelného čerpadla, což vede k tomu, že vzniká energeticky nenáročná architektura. A protože dřevostavba je z principu trochu lehká, navrhli jsme betonové stropy a podlahy, které objekt fyzicky i tepelně stabilizují a uzavírají. Všechno bylo projektováno v programu pro BIM, který všechny technologické sítě a rozvody zpracovává do posledního šroubku, a současně v podobě dokonalého virtuálního modelu, kde je vše zachyceno, umožňuje naprostou kontrolu stavby v její budoucnosti. Když dojde po čase k nutnosti vyměnit, řekněme, kotel, protože končí jeho životnost, program na to upozorní a předejde se tak možným komplikacím. Je to sice velmi pracný, ale především efektivní nástroj, který v souladu s novou evropskou legislativou bude muset být povinnou součástí všech veřejných budov Evropské unie.

Jak chcete zkušenosti, které jste při tvorbě sídla Kloboucké lesní získali, v budoucnosti zúročit?

Protože jsme si s investory porozuměli a máme jejich důvěru, chceme společně s nimi vyvinout produkt dřevěného rodinného domu, který by byl ryze současný, moderní, a zároveň snadno montovaný. Měly by vzniknout tři typizované stavby, z nichž si potenciální zákazníci vyberou ideální variantu. Pokud by se nám to povedlo uskutečnit, mohlo by to znamenat posun v možnostech dostupného individuálního bydlení. Do léta budeme mít domy nakreslené, a pak tak uvidíme, jaký bude jejich osud.

Znamená to, že vaše architektonická kancelář se bude zaměřovat především na dřevěné konstrukce?

To nedokážu předem říct, protože každá stavba si řekne o materiál, z něhož má být. Architekt Mirko Baum, vynikající konstruktér, zdůrazňuje, že nejlepší je, když je z materiálu jednoho. Pravdou je, že bych chtěl navrhnout velkou budovu ze dřeva, třeba kulturní sál nebo muzeum, protože by to bylo užitečné i krásné. Je to materiál budoucnosti.