Pavel Štěpán má za sebou 40 let praxe v projektování. V roce 1991 spoluzakládal projektový atelier Deltaplan, který má za sebou téměř 30 let projektování pozemních, zejména občanských a bytových staveb. Od roku 2003 se také věnuje pedagogické činnosti na architektonických školách, kde studentům zdůrazňuje, že porozumění stavitelství a vytvoření dobrého projektového týmu je nutným předpokladem pro dobrý výsledek. Co Pavla Štěpána motivovalo k tomu podílet se na dlouhém seznamu úspěšných realizací staveb v českém prostředí a čeho si během spolupráce s předními českými architekty nejvíce cení? Na to jsme se za časopis Materiály pro stavbu ptali v sídle ČKAIT a ČSSI na rušné Sokolské ulici v Praze.
K historii Projektového ústavu výstavby hl. m. Prahy
Projektový Atelier Deltaplan, který jste ještě s dalšími kolegy zakládal dva roky poté, co bylo opět umožněno svobodně podnikat ve sféře stavebnictví a projektování (rok 1991), nebyl postaven úplně nově. Na jakých principech jste jej zakládali?
Ano, měli jsme v té době již zkušenosti, zejména ze Sdružení projektových ateliérů (SPA), založeného koncem 60. let 20. století a poté přejmenovaného na Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy (PÚ VHMP) [1], který v této podobě fungoval až do roku 1989. Celé to pro mě vlastně začíná právě tady, v projektových ateliérech, založených na komplexním přístupu k projektům. Ve všech ateliérech, zpočátku nazvaných podle písmen řecké abecedy Alfa, Beta, Gama, Delta, Epsilon, Omikron, Eta a později přejmenovaných na nekonfliktní čísla, pracovali špičkoví profesionálové z oboru. Architekti, inženýři a specialisté se v průběhu projektování nejrůznějších staveb naučili vzájemně komunikovat a spolupracovat. Těch staveb nakonec za celou dobu existence ústavu bylo až na 700, v hodnotách 120 mld. Kč, což je obrovské číslo.
Zaznamenat tohle období, to je moje srdeční záležitost. Celé je to velice zajímavá historie a mrzí mě, že se o ní, na rozdíl třeba právě od Sialu, tolik nehovoří. Až bych řekl, že skoro žárlím právě na SIAL, který pozornost historiků i teoretiků architektury zaujal v mnohem větší míře. Jelikož se na PÚ VHMP tak nějak pozapomnělo, rozhodli jsme se s architektem Janem Vranou, který dříve pracoval ateliéru Eta u Karla Filsaka, uspořádat k výročí 50 let od založení projektových ateliérů výstavu nazvanou Architektura pro Prahu [2]. Ta před pár lety proběhla za podpory ČKA, ČKAIT a ČSSI na piazzettě Národního divadla a následně v atriu pražské Fakulty architektury. K výstavě byl vydán katalog stručně dokumentující historii SPA a PÚ VHMP.
Potřebuje podle vás dnes Praha nástupce původních ateliérů PÚ VHMP?
Původním zřizovatelem téhle organizace byl pražský Národní výbor, tedy v současné době Magistrát hlavního města Prahy. Asi jediná taková instituce, která k tomu trochu směřuje, je IPR a jako další jsem zaznamenal, že se Magistrát snaží mít svoji novou projektovou složku [3], která se bude věnovat přípravě pozemků a bytových domů, aby docházelo k tolik potřebnému doplňování městského bytového fondu. Myslím, že by to mohl být jakýsi počáteční restart.
Zadávání zakázek, tedy i architektonických, stavebních, je velmi akcentované téma. Řeší se, jak sjednotit zadávání…
Ano, špatné je, když si stavební zakázky každý odbor zadává „po svém“, když má každý dotační titul svá pravidla. Navíc, úředníci často nerozumí tomu, co zadávají, protože často nemají zkušenosti s přípravou konkrétních stavebních a investičních projektů. S nadějí teď vzhlížím k nové politické reprezentaci, která je na pražské radnici, aby dokázali tuhle situaci zlepšit. Strašně fandím radnímu pro územní rozvoj, architektovi Petrovi Hlaváčkovi, aby se věci dařilo posouvat k lepšímu. Vlastně jen pár měst má investiční odbor, který by se dal považovat za „městského developera“. Pozitivním příkladem je Litomyšl. Nebo mě napadá obec Líbeznice, kde umí vedení obce zadávat dobře projekty a na jejich kvalitu dohlédnout. Od nich se musí ostatní města učit.
Co aktuální situace a často zmiňovaná krize ve stavebnictví, čekáte ji?
Výkyv v oboru je spíš očekáván. Sice teď mají všechny projekční firmy práce nad hlavu, ale je otázka, kdy dopadne tahle krize, kdy se investoři stáhnou, projekty dojedou a práce dojde. Podle mě je to jen otázka času. Kdyby se dala práce odložit a lépe rozložit v čase, tak by to pomohlo případný výkyv vyrovnat.…
Spolupráce s architekty, zakázky a smluvní vztahy
Jak se vám s architekty během vaší praxe spolupracovalo?
Můj přístup byl, a podobně to měli i moji kolegové v Deltaplanu, že jsme se nikdy nesnažili nahrazovat práci architektů. V tom jsme si plně rozuměli a dobře se nám spolupracovalo. Ale musím říct, že je jeden rozdíl, který jsem si uvědomil. Architekti hodně staví na svém jménu, stačí se podívat na názvy architektonických kanceláří, kde často jejich příjmení figurují přímo, nebo ve zkratce. Naopak projekční firma Deltaplan byla záměrně postavena na jménu firmy. Název ale paradoxně vymyslel architekt Jan Línek, vášnivý letecký modelář. Když se Deltaplan zakládal, tak jsme byli 4 inženýři (kromě mě ještě Zdenka Hejduková, Jan Korbel, Miloš Kosek) a tři architekti (Ladislav Lábus, Josef Pleskot a Jan Línek). Strašně brzo jsme ale zjistili, že názory na fungování společného ateliéru jsou rozdílné a přátelsky jsme se rozešli. Tenhle krok ale návazně umožnil pokračovat v oboustranně rovnocenné spolupráci.
V průběhu let jsme se podíleli na projektech řady dalších významných architektů. Zmínil bych velmi příjemnou spolupráci s Karlem Thérem, Janem Hřebíčkem, Pavlem Hniličkou, Stanislavem Fialou, s kamarády z Projektilu, Romanem Kouckým a mnoha dalšími, z těch mladších spolupracujeme s Pavlem Nasadilem (FAM architekti) nebo Bod architekti (nová radnice pro Prahu 7). Co mě v posledních letech naplňovalo, byla realizace bytového souboru Corso Pod Lipami architektů Aleny Šrámkové, Lukáše Ehla a Tomáše Koumara v Řevnicích. Z těch technicky nejsložitějších staveb bych zmínil výškovou stavbu „V Tower“ (Radan Hubička). Některé projekty ateliéru dosáhly kategorie BREEAM „Excellent“, třeba administrativní budova Butterfly v Karlíně od ateliéru CMC. Specifické jsou projekty rekonstrukcí, kolega Petr Kniha má za sebou Palác šlechtičen na Pražském hradě s Petrem Malínským, Langhans s Ladislavem Lábusem, dům Na Můstku s Alenou Šrámkovou.
Jakou formu spolupráce s architekty byste na základě zkušeností doporučil?
Modely spolupráce architektů a projektantů mohou být velmi pružné. Liší se mírou zodpovědnosti, jakou si na sebe kdo přebírá. Protože samozřejmě může být výhodné pro architekta, když je partnerem pro investora, ale potom má všechny zodpovědnosti na sobě. Takový model je vhodný pro zkušeného architekta nebo architektonickou kancelář. Ale když je někdo relativně mladý, začínající architekt, tak je lepší, když je smluvním partnerem investora projekční firma a on je jejím subdodavatelem. Důležité pro něj může být to, že zkušená projekční firma zakázku zaštítí, i co se týče pojištění, a architektovi pak může stačit jen nějaké základní. Když navíc hlavní projektant zajistí všechny profese, je to i o množství administrativy s tím spojené.
Kvalitní a krásný projekt
Máte velkou radost, když se podaří realizovat takový projekt, který má hodnotu estetickou i uživatelskou?
Všichni, kdo šli do této profese, mají radost, když se jim dílo podaří. Ale ono se může podařit různými způsoby. Já mám radost, když se to podaří komplexně. To znamená, když je výsledek funkční, hezký, když na to místo patří, je ekonomicky vyvážený, a hlavně když uživatelé jsou spokojení. To je takové optimum. No a když něco z toho nefunguje, tak to vždycky cítím jako kaňku.
Někdy se stává, že dobře vyřešené technické dílo, které neskrývá svůj technický účel a přirozeně jej akcentuje, je současně poněkud střídmě krásné. Podle mě i u stavby tunelu se všichni mají snažit, aby všechny části vypadaly krásně. Ovšem nebudu skrývat obavu, že kolegové inženýři to leckdy necítí. Mám takové zkušenosti s některými profesemi, právě třeba s dopraváky, s projektanty elektro, nebo i jinými profesemi. Někdy „nevidí celek“ a tím výrazně ovlivňují podobu jak interiéru, tak i veřejného prostoru. No proto si myslím, že pokud sami tápou, tak si mají vzít k sobě architekta a obráceně, architekt má mít k ruce inženýry.
Investory často bohužel nenapadne oslovit autorizovanou osobu, která dohlíží na celek, a pak jednotlivé dílčí práce vykonávají právě profesanti nekoordinovaně…
Nějaký elektrikář v Sušici dal elektrorozvaděče pro celou ulici do kisny na fasádě goticko-renesančního domu, který památkáři ochraňují. Proč takové věci nehlídá stavební úřad nebo odbor územního rozvoje, který hlídá i zbourání vnitřní příčky uvnitř baráku v Praze?
To je asi obtížné v době, kdy vybujela schvalovací dokumentace tak, že úředník nestíhá a mnohdy ani není schopen veškeré profese překontrolovat…
Dobře, ale pak je asi ta přemíra kontroly dokumentace kontraproduktivní. Pak mají pravdu kolegové z České komory architektů, kteří říkají, že dokumentace má být tak jednoduchá, aby úředník takové věci nepřehlédl. Když bude jednoduchá, nebude tam spousta balastu. No, inženýři na to mají jiný pohled. Říkají: má-li to úřad posoudit komplexně, k čemuž se hrdě úřady hlásí, tak tam potřebuje mít ty detaily, které posuzuje. Ale já si myslím, že zodpovědnost není převedena na úředníky, že s autorizačním zákonem souvisí i fakt, že zodpovědnost závisí na autorizované osobě. Takže já sice říkám, že sice k té připojovací elektrické skříni v Sušici by úředník měl říct, tam ji nedávejte, ale že zodpovědnost má ten, kdo to orazítkoval. Tak třeba v tomhle konkrétním případě má tu zodpovědnost ten elektrikář.
Legislativa a posuzování závad na stavbách
To jsme se dotkli tématu složitosti projektové dokumentace a délek schvalování projektů. Mohou v dnešní době projektanti udržovat aktuální odbornost a orientovat se ve stavební legislativě, při tak obrovském množství nejrůznějších předpisů?
České právo je totálně nepřehledný, zaplevelený a balastní systém, nikdo se v něm nevyzná, ani právníci. Na tom trvám a je to čím dál horší. Důkazem pro mě je, že ani soudy nejsou schopné rozhodnout. Každý si z předpisů vytáhne nějaký svůj paragraf, ty jdou často proti sobě, posudky nefungují, každý si najde svého znalce, který tvrdí opak. Systém je nepřehledný až pro účastníky nebezpečný a já jsem vlastně rád, že už z toho prostředí postupně odcházím. Sledovat, jak se vše zbytečně komplikuje v neprospěch konečného výsledku, je trochu frustrující.
Kdysi jsem chápal, a přišlo mi to hodně dobré, že problémy zásadních vad nebo havárií na stavbách byly centrálně sledované. A vyvozovaly se z toho závěry, které byly přínosné pro všechny projektanty, architekty i stavbaře. Na to byl v Brně speciální ústav, ten dělal jakési „poučení z krizového vývoje“. Z vad na stavbách se dělaly tzv. obecné odpovědnosti. Asi jako u letadel. Když se zjistí, že je někde systémový problém, tak se okamžitě zjišťuje příčina, která se řeší. Tohle ale padlo a my dnes nevíme nic o příčinách některých závad či havárií.
V současné době se tato témata jen mediálně otevřou, případně si politici „zanadávají“, projektanti jsou osočeni, a tak nějak to zůstane viset ve vzduchu…
Ano, otevře se to formou skandálu na stránkách bulvárních plátků, ale nedozvíme se, jestli to nemohlo mít širší souvislosti. Všichni jsou rádi, pokud se třeba nikomu nic nestalo, jako v případě propadů při výstavbě tunelu Blanka ve Stromovce. Neví se, jestli se třeba nemělo dělat víc průzkumů nebo sond, nebo zda to takhle vlastně nebylo dobře, ale pak to nějak vyšumí. U tak složitých inženýrských děl, která jsou v našem prostředí unikátní, narážíte na mnohdy nevyzpytatelná úskalí. To nemluvím o současném nehorázném obvinění prof. Stráského, že způsobil pád lávky ve Stromovce. Pokud soud usoudí, že je vinen, pak mají všichni, co projektují, vyrazit na demonstraci, stávkovat nebo s hlasitým křikem ve strachu opustit profesi.
Most – soutěže
Věnoval jste se také architektonickým soutěžím…
Na co jsem hrdý, tak to byla soutěž na Trojský most a myslím, že výsledek je skvělý, protože ten most, který Roman Koucký s Liborem Kábrtem a statiky Šaškem a Petrákem navrhli, je prostě úžasný. Celá soutěž se připravila na základě požadavků OMI [4]. Ti nás oslovili a řekli, že bychom měli připravit soutěž na nový, městský, hezký most. Celé to je vlastně zásluha tehdejšího pražského politika Tomáše Hudečka [5]. Vše jsme připravili v řádných termínech, v souladu s pravidly České komory architektů i ČKAIT, stejně jako s pravidly pro zadávání veřejných zakázek. Nikdo se během soutěže neodvolal. Sice se projekt oproti dřívějšímu odhadu (na původní nerealizovatelný most) výrazně prodražil, ale když zohledním to, jak rychle byl připraven nový projekt, a když zohledním růst stavebních nákladů v čase, tak mi úžasný dojem z výsledku tenhle fakt vynahradí. Máme most, na který máme být pyšní, je nádherný. Protože ukažte mi, jaké jiné krásné stavby se v Praze postavily.
Otevření Trojského mostu v roce 2014 byl silný zážitek, když po schodech na vrchol mostu do oblouku vystoupal primátor, architekt mostu a šéf Metrostavu a vkládali do oblouku pamětní tubusy s poselstvím pro další generace…
Určitě, lidé si zaslouží ocenění práce. I ta inaugurace ke stavbě patří, stavba má být zahájena důstojně. Pro lidi, kteří se na ní podíleli, je to výsledek mnohaleté činnosti, mnohaletého úsilí, takže by se takové náročné stavby měly vždycky uvádět do života alespoň tak jako Trojský most.
Zdá se mi, že naše profese má dnes jen negativní PR. Jak potom chceme, aby do oboru šli kvalitní lidi? Když si mladí vybírají svoji budoucí profesi, tak když slyší „stavitelství“, hned si pomyslí, děláš ve dne v noci, na stavbě se hádáš, jsi v holínkách a bahně, dohaduješ se roky s úřady a všichni ti říkají, že jsi betonářská lobby. Samé minusy. A plusy se málo zdůrazňují. Takže ten obor se čím dál víc propadá. Za pozitivní momenty například považuji, když přitáhl pozornost k moderní architektuře a stavitelství herec a architekt David Vávra svou dokumentární sérií „Šumná města“ [6]. Takové věci udělají hrozně moc, krásné vzory by se měly ukazovat stále, i ty nejnovější. Když se nebude dělat pozitivní PR, tak lidi nebude stavění zajímat a prestiž profese a s ní celý obor se budou beznadějně propadat.
|
Ing. Pavel Štěpán |
Poznámky:
[1] Sdružení projektových ateliérů (SPA) bylo založeno v době uvolnění společenského režimu koncem 60. let. Následně bylo sdružení nahrazeno Projektovým ústavem Výstavby hl. m. Prahy (PÚ VHMP). Většina působících projektantů a architektů do této instituce přešla a působila do roku 1989, kdy bylo projekční pracoviště, čítající na 800 zaměstnanců, Magistrátem hl. m. Prahy zrušeno. Po roce 1990 došlo k atomizaci a rozdělení, vzniklo 10 nových státních podniků, ale současně i mnoho soukromých kanceláří, vedených původními zaměstnanci, projektanty i architekty. Více na: http://deltaplan.cz/o-spolecnosti/historieatelieru-deltaplan/
[2] Pozn.: Výstava Architektura pro Prahu (21.–28. 11. 2017: náměstí Václava Havla v Praze, následně 11. 12. 2017 – 5. 1. 2018: dvorana FA ČVUT). Organizátoři: Český svaz stavebních inženýrů, Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě a Obec architektů. Kurátorka: Radomíra Sedláková. Více viz: https://web.archive.org/ web/20180731153753/https://www.fa.cvut. cz/Cz/Fakulta/ZpravyZFA/ArchitekturaProPrahu
[3] Jedná se o nově založenou příspěvkovou organizaci města, nazvanou Pražská developerská společnost. Prezentace nové příspěvkové organizace města proběhla v květnu 2020 v CAMP (Centrum pro architekturu a městské plánování, IPR Praha). Odkaz na video Městský developer: Aktivní role města při jeho tvorbě a výstavbě, https://www.facebook. com/camppraha/videos/249466683166512/ ?v=249466683166512
[4] OMI, Odbor městského investora MHMP, který má na starosti zadávání městských zakázek
[5] Tomáš Hudeček byl politikem za TOP 09 v období 2011–2014. Byl nejprve I. náměstkem a následně primátorem hlavního města Prahy. Na pražském magistrátu započal revizi územního plánování a Pražských stavebních předpisů, inicioval architektonickou soutěž na Trojský most.
[6] Televizní cyklus Šumná města mapující moderní architekturu českých, moravských a slezských měst, městeček a sídel. Vznikal postupně v letech 1995–2008 v produkci České televize. Autorem a režisérem byl Radovan Lipus, s nímž se na scénáři podílel David Vávra, který celým cyklem jako komentující architekt provázel.
